Sen o papírové loďce

Když zavřu oči a vrátím se do dětství, vzpomínky se mi často vybavují podle barev. Třeba koupaliště.

Dodnes vidím tu jasně žlutou a červenou limonádu. Na koupališti tehdy člověk nepřemýšlel nad ničím jiným než nad tím, jak se na limonádu těší. Vystál si frontu a pak přišel ten okamžik, kdy studená limonáda příjemně osvěžila. Byla to maličkost, ale právě takové maličkosti dělaly dětství krásným. 

Stejně silně si ale pamatuju všechny odstíny zelené. Zelené louky, zelené lesy Orlických hor a chladný, křišťálově čistý vzduch. Dodnes si ten horský vzduch pamatuju jako průzračně modrozelený. Nevím, jestli takový opravdu byl. Ale v mých vzpomínkách takovou barvu má. A pak fialové lupiny. Na ty nikdy nezapomenu

Neměli jsme auto, a tak jsme cestovali vlakem a autobusem. Vozili jsme s sebou velké batohy a krosny plné všeho, co jsme na dovolenou potřebovali.

Táta měl široká ramena a atletickou postavu. Na zádech nosil velkou krosnu, která byla tehdy větší než já. Do nejbližšího obchodu se chodilo asi pět kilometrů pro jídlo. Kdyby nestavěl domy, určitě by pracoval v horské službě. Ale on v horské službě nepracoval.

Místo toho mě vodil k potoku, který tekl vedle chalupy. Jednou mi tam z vyrobil maličký mlýnek, který se ve vodě roztočil. Stála jsem nad ním a připadalo mi, že se dívám na zázrak.

Potom jsme pouštěli po vodě dřevěné lodičky vyžezané ze dřeva. A když budeme mít štěstí, může doplout až do moře. A já jsem tomu věřila.

Do malých papírových lodiček jsme schovávali i drobné vzkazy. Představovala jsem si, že je někdo na druhém konci světa najde a přečte si je.

Možná tam stálo jen obyčejné: "Ahoj."

A možná vůbec nezáleželo na tom, co bylo napsané. Důležité bylo věřit, že někde daleko je někdo, kdo ten vzkaz najde, usměje se, zamává a tiše odpoví:

"Ahoj. Jsem tady."

Myslím, že právě proto jsem měla papírové lodičky tak ráda. Připadalo mi, že spojují lidi, kteří se nikdy nepotkali. Že propojují sny. A připomínají nám, že na světě nikdy nejsme úplně sami.