Křídla

Vždy jsem si přála nosit kulaté límečky, úhledné šaty, baleríny, punčocháče. Být lehčí než vzduch a létat v něm. Dívat se na domy a v těch prosklených vidět baletní školy, kam bych byla bývala chodila, kdybych k tomu měla vlohy, postavu, vedení, a nevadilo by mi dívat se do zrcadel, ani být mezi tolika lidmi. A už vůbec by mi nevadilo, kdyby bylo nějaké vystoupení a na mě by směřovalo množství pohledů. Neudělala bych chybu, a i kdyby ano, neplakala bych. Chodila bych na špičce své špičky a baletní botičky a jejich dlouhé tkaničky bych nosila všude s sebou, aby mi mohl kdekdo závidět. Ve vlasech bych měla třpytivé sponky, v uších drobné perličky. Když bych se rychle otáčela, třpytila bych se celá. Nikdy bych nebyla dospělá. A kdybych přece jen vyrostla, měla bych místo rukou křídla.

Jenže člověk nevyroste ze všech svých snů. Některé se jen tiše usadí hluboko v něm a čekají, až je pozná v jiné podobě. Nenosím baletní špičky, jen občas třpytivé sponky ve vlasech. Skláním se nad plátnem a hledám stejnou lehkost, se kterou jsem kdysi chtěla tančit. Možná právě proto jsou moje obrazy plné tichých barev. Jako by se v nich schoval ten dětský sen být na okamžik lehčí než vzduch.