Kam kráčím

 Kam kráčím

Jdu městem s očima otevřenýma, ve snaze vidět jakoby širší úhel, dívat se na zem, kolem sebe, do výšky, prohlížet známá místa, stejné ulice, vyšlapané chodníky a přesto přes všechno s chutí, že dnes uvidím něco navíc, něco víc, něco jinak. Do očí mě bouchaly štíty budov, přelepené nevkusně reklamními cedulemi, každá jinak velká, jinak barevná, některé plechové, jinde vybledlá látka, jako prapor. Kdyby mohl dům křičet, zakřičí, už dost. Jsem přeplněn, přezdoben, informacemi, které navíc nejsou už roky aktuální. Rohy domů mají omlácené omítky, počůrané sokly a ve výši očí úhledně nazdobené výlohy. Celkem mě vyděsil stánek v centru městečka, stánek bez konstrukce, fazóny, bez nějaké snahy kulturně se vtěsnat do okolí, jen takový stolek a pár tyčí a z vrchní tyče mávaly a houpaly se podprsenky, kus za 100kč, vypadaly jak padáčky a větrem se nadouvaly, a hned vedle nich lítaly spodní kalhoty, spodní kalhotky jsou jejich zmenšenou kopií. Upozorňuji, že je 24 let po sametové revoluci. Všude plno zákonů, paragrafů, odkazů na evropskou unii, podmínky prodeje, všude je plno manažerů, ekonomů a lidí, kteří vědí, jak upoutat pozornost, kam umístit to či ono zboží, jak nalákat a pak chytit, na koho se soustředit, všude jde o cílovou skupinu, nejlépe cíleně chytit celý svět a hltat jak čmelák dokud kytka neuvadne. Svět je dravější, nebo lidi jsou dravější, bojovnější, ve snaze o přežití a ve snaze o vlastní existenci se vybrečí doma, ale pak musí nasadit úsměv, ostré lokty, tmavé brýle a jít vstříc. Stánek mi připomínal vesnici a davy lidí dychtící při pátečním nákupu utrhnout si z lákadla pultu pozlaceného velikonočního beránka, mi připomněli spíše tu kořist než dravce. I když kdo ví, kdo má na končetinách přidělané provázky a jako loutku ho vedou, kdo – koho. A tak jsem šla a hledala v davu pár známých obličejů, které se nezapomněly usmívat přirozeně, hledala barvy, hledala zelenou trávu. Už tu dávno měla být, jaro má zpoždění. Možná by právě všechno vyřešilo. Jedním slunečným dnem, úprkem do přírody, s prvním nádechem z plných plic. Ještě syrové, ale ve vzduchu by byla hlína, tráva a zbytky ušmudlané zimy, už jen pár ostrůvků zimy. Pak jsem zaslechla celkem na dálku dětský smích. Intenzivní, hlučný, veselý, plný, spontánní. Blížila jsem se ke trojici dětí, dvě seděly na nízké lavičce, a holčička stála před nimi a popadala se za břicho smíchy, bez ohledu na kolemjdoucí. Bez ohledu na vše. Děti si sundaly pletené prstové rukavice a nasadily si je na boty. Kmitaly nožičkama a řehtaly se dál a dál a víc a víc. A jak se tak kymácely, rukavice jakoby mávaly, pletené prstovky se ohýbaly na zimních botkách, jak když mávají celému dni, celému světu. Dokud se takhle pěkně děti ještě dovedou smát, tak ještě pořád máme naději...