PEA/Petra:
Maluji ticho, ve kterém se dá být.

V mé tvorbě můžete vidět pohádky, zvířecí hrdiny, lesy a přírodu, svět, kde všechno má svůj řád a ticho. Ale málokdo ví, co se za tím skrývá. Mám Aspergerův syndrom, což je forma autismu, a také úzkostnou poruchu. Píšu o tom proto, že chci být upřímná. Protože chci být víc než jen autorka obrazů – chci být člověk z masa a kostí, který se s vámi dělí o svou cestu.

Jak vypadá svět "jinak"

Žít s Aspergerem znamená mít mozek, který funguje jinak než u většiny lidí. Každý detail je zesílený – zvuky, světla, pachy, doteky, emoce druhých lidí. I situace, které ostatním připadají běžné – jít do obchodu, telefonovat, mluvit s cizím člověkem – mě dokážou naprosto vyčerpat. Potřebuju řád a předvídatelnost. Jenže svět je často chaotický a nepředvídatelný. A to bolí.

Jedna z nejtěžších věcí je pro mě mezilidská blízkost. Nikdy jsem pořádně neuměla vztahy navazovat a udržet. Často nevím, co se ode mě očekává, co říct, kdy mluvit a kdy raději mlčet. Mám silnou potřebu opravdovosti a přirozenosti, ale zároveň mi běžná komunikace vybíjí baterky až na dno. A i když se snažím navázat kontakt, často si pak nejsem jistá, jestli jsem něco nepokazila.

Kvůli tomu se cítím občas osaměle. Ne proto, že bych byla fyzicky sama – žiju a tvořím s partnerkou a naštěstí mám kolem sebe pár lidí, kterým na mně záleží. Jako bych stála za skleněnou zdí a svět běžel na druhé straně a já se nedostanu blíž. Vím, že nejsem jediná. Právě proto to sdílím.

Ticho, barvy a klid v duši

V tomhle všem je pro mě malování jako záchranný kruh. Je to svět, kde neexistují nedorozumění, kde nemusím mluvit, vysvětlovat, omlouvat se. Můžu jen tvořit. Malování je pro mě jako meditace. Je to jediný okamžik, kdy se můj mozek zklidní. Kdy místo myšlenek slyším jen barvy. Kdy mě netlačí oblečení, nebolí mě hlava z hluku, netísní mě úzkost. Kdy jsem prostě v přítomném okamžiku.

A není to jen koukání na svět a jeho přenášení na plátno. Když maluju, věci opravdu cítím. Ne jako metaforu – ale doslova. Když štětcem tvořím stébla trávy, slyším vítr, který je ohýbá, a hladím každé stéblo, jako by bylo živé. Když maluju mech, v duchu si do něj lehám, dotýkám se ho prsty – cítím jeho hebkost, poddajnost, vlhkost. Kůru stromů hladím jako starého přítele a cítím pod rukama její strukturu, ticho a teplo lesa ve vlasech.

Je to, jako bych tím obrazem žila. Nejen že ho tvořím, já ho celou svou duší prožívám. A myslím, že právě proto moje obrazy vyprávějí příběhy – protože já je nejdřív skutečně prožiju.

O kousek blíž

Dlouho jsem váhala, jestli tohle všechno napsat. Nechci působit jako někdo, kdo "to má těžké" a nechci, aby mě pouze autismus definoval. Učím se být víc sama sebou – i v té jinakosti. A možná právě proto moje obrázky mluví k lidem, i když jsme každý úplně jiný.

LEF/Lenka:
Barvám zpívám.

Téměř třicet let jsem provozovala vlastní obchod se sportovním zbožím. Byla to práce plná čísel, každodenního provozu, plánování, rozhodování, zodpovědnosti a starostí, kdy hlava byla pořád v běhu. A právě proto jsem ve volném čase utíkala k malování. Malování pro mě bylo protipólem. Místem pro pocit, pro přítomnost, pro zapojení smyslů.

Když můj táta těžce onemocněl, běhání po nemocnicích se přidalo k pracovnímu vytížení. Stres a strach, nejistota, bezmoc. V hlavě hluk, smršť myšlenek, napětí, emoce před výbuchem. A právě v tomto období se moje potřeba malovat změnila v nutnost. Malování se stalo ventilem. Venku byl chaos, bolest, na plátně byl řád, barvy voněly, já jim zpívala, svět byl najednou v pořádku. Malovala jsem hodně. Tak moc, že jsem si přetížila pravé rameno, tělo začalo protestovat, poničila jsem si šlachu a skončila na operaci. Rehabilitace byla dlouhá, bolesti přešly do chronických. Bylo to tíživě prázdné období. Barvami jsem dýchala a najednou nebyl vzduch, nebyl svět. Malovat pravou rukou jsem nemohla. A tatínek zemřel.

Trvalo dlouho než jsem v sobě našla smír. Trpělivost. Chuť zkoušet psát levou. Chuť malovat levou rukou.

Levou rukou je všechno jiné. Nejistější. Neohrabanější. Ale díky tomu se změnil i můj pohled nejen na plátno. Tam, kde dříve pravá ruka běžela, levá ruka váhala. Svět se zpomalil. Začala jsem v sobě objevovat hlubší trpělivost, všímat ještě více a více detailů. A právě v tom zpomalení bylo něco nádherného. Jednoduchost. Obyčejnost. Nepatrné proměny, drobné úsměvy. Jsem tichošlápek , mám básničky v šuplíku, slova na parapetu. Déšť. Nechám se zmoknout bez protestu. Jsem snílek tělem i duší.

Pak nastal zlom, po letech se možná naplnil nějaký cyklus, možná se čas vrátil na místo, kde měl být. Z obchodu jsem odešla a věnuji se jen a jen tvorbě. Ve správný okamžik jsem se dostala ke správnému lékaři a ten mi pomohl s chronickými bolestmi. A moje pravá ruka se vrátila do hry, na plátno. Mezitím si levá osvojila vlastní výraz.

Dnes, když maluju, často používám obě ruce zároveň. Do mokrého plátna vkládám barvu levou i pravou rukou současně, vznikají podklady, které bych jinak nikdy nevytvořila. Struktury, které mají hloubku. Magické zahrady a hvězdné velryby – to všechno vzniklo právě díky tomu, že jsem musela změnit způsob práce. Že jsem si dovolila pracovat jinak. Prý všechno špatné je možná jen začátek něčeho úplně nového. Bůh ví.

Jsem hypersenzitivní člověk. Z rychlosti sprintera jsem zpomalila na chůzi, pak jen stojím a dýchám na místě. Vzduch má drobné krystalky chutí i barev. Vnímám detaily, pozoruju svět kolem sebe, často si všímám věcí, které by mi jinak unikly. Do hlavy mi skáčou verše Skácela o bílé duši z bezu. Musím se dotknout, přivonět. To vše se promítá do mého vnitřního světa. Toužím přenášet do obrazů více klidu, radosti. Kéž by se dalo v našich obrazech spočinout, jako když sedneš na lavičku, nebo do trávy, zavřeš oči a jen jsi.

Tvoříme společně s Péťou /Pea/. Jsou motivy, které každá dělá samostatně, jsou obrazy, které tvoříme společně. Péťa běz štětce je jako ryba bez vody. Já jsem i ta administrativní část, starám se o vás, naše zákazníky eshopu Lefpea, připravuji pro vo vás balíčky, natáčím videa. Na plátně se nejvíce vracím k tomu, co mě fascinovalo odjakživa, k domům. Domy jsou moje srdcovka. Můj táta byl stavař. Od dětství jsem viděla všude samé plány a nákresy, i modely domů z polystyrenu a kartonů.

A kdyby byl můj děda pirát, táta by byl námořník, naše ulice by se jmenovala Přístavní, byla bych vodou a hladila bych duše ryb...

Děkujeme vám, že sledujete naši tvorbu, že naše obrazy tvoří součást vašich domovů. Dává nám to smysl a motivaci do další práce. Kéž v našich obrazech najdete místo, kde je vaší duši jako v bavlnce.

Nepřestávejte snít ♥