„Já ty obrazy nevidím. Já je cítím.“ (Jak se cítí člověk s AuDHD a proč malování není jen práce)

Když se řekne autismus, většina lidí si představí jednu ze dvou věcí.

Buď někoho jako Rain Man.
Nebo Sheldona z Big Bang Theory.
A pak potkají třeba mě…
a vlastně nevědí, kam si mě zařadit.

Jsem na autistickém spektru. A zároveň mám ADHD.
Tedy AuDHD.
A to znamená, že můj svět je plný protikladů.

Za ty roky jsem se naučila tzv. maskovat, jako je obvyklé hlavně pro autistické ženy. Snažím se chovat přijatelně pro okolí. Vypadám normálně, možná se celkem normálně i chovám (občas mi to ujede :) ), ale to je jen maskování, které mě stojí strašně moc energie. Uvnitř mě je to spíš chaos, strach, pochyby, myšlení na to jak se chovat normálně, hlídat jak se tvářím, jestli se nesměju už moc atd.. 

Jedna část mě potřebuje klid, ticho, řád.

Druhá skáče od myšlenky k myšlence, chce změnu, pohyb, impuls.

Jednou potřebuju všechno zpomalit.
Podruhé nedokážu zastavit ani abych se napila nebo si odskočila na wc.

Někdy jsem zahlcená tichem.
Jindy hlukem.

A často je to chaoticky zároveň.

Všechno prožívám intenzivněji. Zvuky, světlo, doteky…ale hlavně pocity. Hodně špatně se mi popisují. Autismus není nedostatek emocí. Spíš naopak. Je to jiný způsob vnímání. Někdy jemnější. Někdy silnější. A často mnohem hlubší. Venku se zdá vše přeostřené, jako když si po delší době vyčistíte pořádně brýle. Útočí to na smysly.  Mívám pocit, že mi v mozku chybí nějaký filtr a tak jsem nucena vnímat vše stejně intenzivně, trvá mi rozpoznat co je důležité a co méně. A pak mám zamotanou hlavu a hůř zvládám třeba i jednoduché otázky, jako co třeba chci na oběd. Zapomínám úkoly, dám přednost něčemu jinému než by reálně bylo vhodnější, ztratím se všude-asi tak jako třeba před lety v HM prodejně. Všude zrcadla a já nemohla zaboha najít východ. Brečela jsem, upadávala do paniky, ale nakonec jsem ho našla. 

K AuDHD mám ještě úzkostnou poruchu, takže opravdu to je někdy "lahůdka". Užívám několikero léků, které mi pomáhají normálně (no, normálně... :) ) fungovat. Často je to boj, protože je pro mě už nepřekvapivé, že vstávám každý den s úzkostí, která mě provází celý den. Někdy víc, jindy méně, ale je tu, věrná kámoška. Je běžné, že už během dopoledne mám rudé tváře z toho co dělám. Ze všeho toho pobíhání, zmatku, chyb, opravování, venčení psa,  snažení se, aby vše bylo dobře. Nesnáším chyby.. Po poledni běžně maluji, podvečer nastává přetížení a já fyzicky hořím a chodím si chladit obličej ledovou vodou. Později už mi mozek odmítá myslet, vypíná se, už nic kloudného ze mě nedostanete. 
Opakuju si dokola třeba jedno slovo celý den a nevím proč. Často si v hlavě skládám věty, jak bych asi něco řekla. A stává se, že se přistihnu jak při tom gestikuluji rukou. To se mi stává pravidelně když venčím Amy. Jednoduché přesuny, či organizace dne to jsou pro mě doslova šachové partie. Víc než dva úkoly mě ničí. Lidé si o mě často myslí, že jsem trochu jako víla, ale to je jen tím, co maluji a tím, že mě neznají osobně dost dlouho na to, abych už neřešila maskování. Protože reálně jsem nervózní, zmatená, umím být naštvaná, dokonce (představte si to! :) ), dokonce i nadávám. Sprostě. Bývám uzlík nervů se vztyčenou hlavou a ohnutými zády. Duší víla jsem, nebo chci být. Chtěla bych umět neslyšně chodit, vznášet se, nebýt viděna ostatními..

A pak je tu malování. Jupí :)

Místo, kde se tyhle dva světy konečně potkají.

Kde chaos dostane tvar.
A ticho dostane smysl.
Myšlenky i vjemy přestávají útočit na mou pozornost a zaměřují se na malování.

Teď mám rozmalovaný obraz, na kterém je dívka s králíčkem v obilí. Vytvářím štětcem obilí a vnímám jak to není jen motiv. Já tím štětcem opravdu "hladím" každé stéblo. Cítím ho. Vnímám jeho jemnost, lehkost, i drsné klasy a v hlavě mi běží obrazy svých zážitků a pocitů z obilí, kdy jsem jím v dětství běžela a měla jsem krvavé škrábance na nohou. Nebo jak některé klásky šimrají a nad polem cítím to zvláštní teplo… Skoro jako bych ta stébla měla pod prsty. Ta vůně a ten zvláštní klid, který tam je. Slyším cvrkat hmyz a šustit myšky.

Někdy mám až husí kůži z toho, jak moc bych si přála v tom okamžiku být.
V tom světě, který maluju.

Možná to zní zvláštně. Ale pro mě je to naprosto skutečné.
A právě z těchhle pocitů vznikají moje obrazy. Cítím to pokaždé, když maluji, ať už je to prosluněný les, nebo magická zahrada, pohádková víla, světlušky.. Díky tomu prožívám tisíce kouzel a budu nadosmrti za tento dar vděčná.

AuDHD není méně.
Je to jen jinak.


Pea