Duše 

Jsem ráda, když někam patřím. Když je nad slunce jasné, že se vše sobě rovná, že jsou si všichni rovní. A je to jednoduše vidět. Je zvláštní, kdy lze toho stavu dosáhnout. Jelikož ráda pozoruji počasí, vysledovala jsem, že v době velkých mrazů, obrovského přívalu sněhu, vody nebo větru, je v lidech něco víc. Nebo míň. To nevím. Není to stav beztíže, ani stav tíže. Vítr asi vyfouká smetí a prach z koutů duše. A i když je venku plno listí, větví, plastů a papírů, nastává ona rovnost. Obloha se bouří, mění barvy, mraky letí tak rychle, že to nejsou ornamenty, ale orgie. Orkán sílí. Prohlížím dokola Beaufortovu stupnici větru, kolonku metry za sekundu a kolonku kilometry za hodinu. Kilometry za hodinu mi přijdou strašidelnější. Čerstvý vítr je míň než silný vítr. A mírný vichr už většinou dostane jméno, jako třeba Sabina. Slovní spojení "mírná vichřice" mě mate stejně jako oxymóron "svítání na západě". Zůstávám tedy u oné tabulky a čísel a pozoruji.

V ten den musím jít ven a proplétat se mezi lidmi a nasávat atmosféru. Odnáším balíčky, pán pro svoz ještě nedojel, to víte, je kalamita. Nikdo se nediví, nezlobí, přikyvuje, chápe, souhlasí. Strašně moc mě to baví, jdu pro pečivo a ještě není v regálech. Mám z toho radost, ve které není nic zlomyslného. Mám radost z toho, že se nikdo nedurdí, neprotestuje, nezvyšuje hlas. Převahu má příroda. Živel.

Obcházím takto několik obchodů, chodím jak na promenádě a zpomaluji tam, kde někdo s někým rozkládá rukama, bojí se o strom před domem, o to, aby dojel včas vlak, aby nepadl strom přes cestu, neuletěla střecha, kůlna, pes. Většina lidí se bojí dnes tak nějak jako já každý den. Podobáme se. Koupu se v tom větru, ať si mě třeba odnese, chodím pod stromy a náš pes je těžká váha. Neuletíme. Mé strachy jsou iracionální, ale ta opodstatněná racionalita, sounáležitost, chápavost, ohleduplnost je pro mě jak balzám. Všichni mají spoluúčast na Sabině. Vítr nepopřeš, neututláš. Prostě je.

Určitě v jiný den by se mi nechtělo chodit po úřadech. Ale dnešek je pro mě výjimečným. S prazvláštní dávkou podivnosti beru desky a složky a v tom papíry a vycházím odnést daňové přiznání, vykročím si, obejdu město, úřady. Žádná sláva, žádné fronty, dnes potřebuji potkávat lidi, záměrně zdržuji a rovnám si papíry do tašky tam a zase zpět.

Mezi vestibulem úřadu v přízemí a hlavními dveřmi z ulice je jakési malé zádveří, malinkatá chodba s poštovními schránkami, a pak další dveře. Tam je na klice přivázaný malý jezevčík. Vítr lomcuje vstupními dveřmi i dveřmi vedoucími dál směrem k podatelně. V tom malém prostoru jsem jen já a on. Nevím, kam se pohnout. Beru-li za kliku zpět do místnosti, buší tlak předních dveří. Třískot, vřískot, rampašení. A naopak beru-li za kliku dveří na ulici, zádveří se celé vzdouvá a piští. A já vidím ten strach v psích očích, zaznamenávám neúměru, v úzké chodbě jsem v úzkých.

Meluzína, něco, co patří do komína nějaké pohádky, je na tom místě tak silná a tlačí do dveří sem a tam. Nechci, aby měl kdokoliv větší strach než já. Natož malá psí duše, která musí být v těle jezevčíka asi podlouhlá jako úzký balonek, kterých bývá o pouti celý shluk hned vedle stánků s cukrovou vatou. Najednou bych chtěla celou sounáležitost a rovnost vymazat, zrušit, zastavit řádění a zvuk větru, vzít podlouhlou duši do náruče nebo popohnat jeho páníčka zpět k němu. Nejsem sice uvázaná na vodítku, ale cítím se stejně. Ať mé kroky vedou tam či zpět, vše je špatná volba. Vzdávám se, jsem na ústupu. Tabulka se silou větru je mi k prdu.

Prosím, nenechávejte pejsky mezi dveřmi ve větru dlouho samotné. Prosím, nenechávejte podlouhlé ani kulaté duše samotné. Prosím.