Příběhy z fotografií a textů nalezených ve starých novinách a časopisech. Recyklovaná slova, ze kterých vznikají malé básničky, krátké verše, věty. Fragmenty zažloutlých novin vložené do příběhu a malby. Slova, myšlenky a emoce korespondující a doplňující jednoduchou hravost malby. Záměrně jednoduchá malba, aby snad slova měla větší prostor. A nebo...
Když se řekne autismus, většina lidí si představí jednu ze dvou věcí.
Kdyby naše ulice byla Přístavní, můj děda by byl pirát, můj táta by byl námořník. Kéž bych byla vodou
a hladila duše ryb.
Proč maluji abstrakci.
Vedle malování květů a přírodních motivů je pro mě abstrakce důležitým prostorem svobody. Je to místo, kde nemusím nic popisovat ani vysvětlovat. Abstraktní obraz nevzniká podle předlohy. Vzniká postupnými vrstvami, hledáním rovnováhy, někdy i dlouhým čekáním, než se obraz sám "ukáže". Možná právě proto působí abstrakce...
Mezi nebem a zemí, mezi mnou a noční oblohou, mezi mnou a zasutou zahradou… to ticho květin, které spí. Barva noci, fantazie, pohádkování, světýlkování mini detailů mě tak moc těší a baví, že se k tomuto tématu vracívám a toulám se v něm.
Vždycky mě fascinovaly "Zasuté zahrady" Ivana Wernische, ta knížka pro mě představovala cosi magického
...
Tančí hlína
tančí trávy
a suché listy vyčesány
bláto vsakuje zemský plášť
tak začíná jaro
a končí zášť
Když jsem jela vlakem, vzpomněla jsem si na tátu, jak jsme jezdívali spolu. To bylo štěstí. A usmívám se při té vzpomínce. Asi každý z nás si rád vzpomíná na ty vzácné okamžiky, které nás zahřály, kdy nám bylo krásně a chceme si to uchovat v paměti. Nikdy nezapomenout. A tak si v duši nosíme ty své "balónky" štěstí a nikdy je nepustíme.....
když jsem nespala celou noc
druhý den jsem byla plachá a pokorná
horká místa pod očima
kam klopíš víčka z odevzdaných slov
tam všude jsme šli
a pokaždé jsme se vrátili
zpochybnitelná minulost
už nevíš
zda to byl tvůj život
jako když vyprávíš o rybízovém víně
z keře který ještě nebyl otrhán
Na tento obraz na zakázku jsem se moc těšila. Chybí mi léto, ty teplé večery, kdy se člověk nemusí chumlat do bundy a čepice a může vyběhnout ven jen tak, spontánně, v tom co má zrovna na sobě. Vdechnout stmívání, roztáhnout ruce a celým srdcem volat vzhůru MI-LU-JUUU! Červánky mi malují rumělky do tváří ač se nestydím, vlasy mi...
Nejde o květiny, ale o stopu, kterou zanechávají. O lehkost. O odvahu nepopisovat a nechat cítit.
